Příběh počítání · Série pro rodiče · 3. díl
Vylučování
Když nevím, co platí, mohu začít tím, co neplatí.
V MELogice
Dítě hledá správnou rybičku. Není modrá. Není velká. Neplave doleva. Možnosti ubývají, až zůstane ta jediná, která splňuje všechny podmínky.
Dítě nemuselo odpověď znát hned. Dokázalo k ní dojít postupným ověřováním. A to bývá pro mnoho dětí velká úleva: „nevím“ neznamená konec, ale začátek hledání.
V matematice
Vylučování pomáhá v logických úlohách, při řešení problémů, práci s podmínkami i kontrole možných řešení. Dítě se učí, že k výsledku nemusí vždy dojít přímým výpočtem. Někdy může postupně odstranit možnosti, které podmínkám nevyhovují.
Tento způsob uvažování se později uplatní i při práci s důkazy a při kritickém posuzování možností.
V životě dítěte
Který dílek puzzle sem patří? Které tričko si můžu vzít ven, když prší? Děti vylučování milují zejména ve hrách: „Je to zvíře?“ – „Ne.“ – „Je to jídlo?“ – „Ano.“ – „Je to sladké?“ – „Ne.“ Otázky typu ano–ne jsou vylučování v té nejčistší podobě.
A umějí ho použít i mimo hru. „Kdo snědl sušenky?“ – „Já ne, Terezka ne, pes taky ne…“ Zbývá jediný podezřelý. Obvykle ten, kdo má kolem pusy drobky.
V životě dospělého
Hledáme byt, práci, telefon nebo dovolenou. První byt je příliš drahý. Druhý příliš daleko. Třetí nemá výtah – a páté patro bez výtahu je argument, který vyloučí i jinak krásný byt.
A pak je tu hledání termínu rodinné oslavy. Babička nemůže v úterý, strejda ve čtvrtek, sestřenice má o víkendu závody… Postupným vylučováním nakonec zbyde jediný možný termín. Obvykle ten, kdy nemůže oslavenec.
Stejný princip používáme i u informací: co je doložené, co není, co mohu vyloučit? Vylučování není celé kritické myšlení, ale je jedním z postupů, které při něm využíváme.
